Chybí společný cíl

Volby potvrdily, co víme. Česká společnost je rozdělená. Co možná hůř- štěpí se a atomizuje. Neexistuje žádná parlamentní většina, ani náznak konsensu. Ledva jsou známy volební výsledky, tak se rozbíhá další rozdělování.

Závist přerůstá v nenávist

Předchozí vláda Topolánka a hlavně Nečase spustila řetězovou reakci pocitů frustrace, naštvanosti na vše a všechny. Tradiční česká závistivost přerůstá v nenávist a chuť se někomu pomstít. Hysterická média usilovně topila pod natlakovaným kotlem. Místo realistických zpráv lid bombardují záplavou negativních emocí. Všichni jsou hajzlové, zloději, tuneláři, korytáři, podrazáci… Pod heslem- čím nafouknutější bublina, tím větší sledovanost.

Pokračování rozkladu

Situace je vážná a bude ještě vážnější. V tuto chvíli není vidět žádná síla, či autorita, která by dokázala nahromaděnou negativní energii společnosti převést a směřovat k něčemu pozitivnímu.

Hledání společného cíle

Chybí osobnost s homogenním týmem, který přesně ví, co se má a musí udělat, aby se lidé začali uklidňovat a hledat konsensus dalšího vývoje společnosti, se kterým se totožní většina.

Břichabol

Po listopadu 1989 takový cíl byl. Zjednodušeně řečeno zněl- Co nejkratší cestou do Západní Evropy. Většina společnosti jej chtěla dosáhnout a věřila mu. Dnes to vypadá, že nevíme jak a kam dál. Po listopadu 1989 převážil názor, že nemá cenu něco nového vymýšlet, ale je efektivnější dobře fungující věci okopírovat. Je to rychlé a ušetříte si pokusy a omyly. Díky tomuto názoru vyhrála ODS v čele s V. Klausem. Bohužel se nevybral jeden fungující vzor, ale peklo se to jako dort pejska a kočičky. Kupónovku jsme si vymysleli sami, něco vzali z První republiky, další z Rakouska, něco z USA, či Kanady a podobně. Výsledek známe. Místo závist budící pochoutky jíme blivajs a bolí nás z toho celé břicho.

Chceme vše a nemáme nic

Nemůžeme mít najednou vše. Třeba nízké daně a přitom silnice, železnice, ulice, nemocnice, školy na úrovni jako v Německu či Skandinávii. Nelze být čistý, morální, tedy protikorupční a přitom přitahovat stamiliardy z celého světa jako některé finanční ráje, podobně jako Nizozemí, ale částečně i Rakousko a stále ještě Švýcarsko. Pokud stát bedlivě prověřuje každou korunu a veškerý majetek, nemůže čekat, že vydělá na přílivu cizího kapitálu, na jeho zdanění a aspoň částečném využití v místních investicích. Prostě každé opatření má své výhody, ale i své nevýhody a s nimi spojené následky. Na to jakoby se tady neustále zapomínalo. Chceme nízké daně a divíme se, že jsou tu silnice jako tankodromy, ubohé důchody a nízké mzdy.

Pohádky

Bohužel prakticky všichni politici, i ti noví, vlastně ti především, lidem věší bulíky na nos. Netřeba zvyšovat daně, stačí přestat krást a budeme mít na důchody, platy i silnice. Hezky se to poslouchá, ale jde o pohádku. Levice sice přiznává potřebu vyšších daní, ale dalšími svými nápady vyhání bohaté a hlavně jejich peníze ze země a bere komukoli chuť tu utrácet a investovat. Pořiďte si nemovitost, firmu v zemi, kde Vás budou nestále špiclovat a zatěžovat různými majetkovými přiznáními. Každý možný zahraniční investor raději půjde jinam, kde ho nebudou tak otravovat.

Heslem dneška musí být „kompromis“

Je vůbec nějaká naděje, jak z průšvihu ven? V době, kdy dominovaly dvě velké strany, jsem byl odpůrcem velké koalice. Splňovala by příliš představu zrady voličů. Dnes není čím naplnit pojem velká koalice. Politická scéna je rozdrobena. V takové situaci je jediná cesta ve snaze najít co možná nejširší podporu vlády za cenu vytvoření společného kompromisu.

Prioritou je růst životní úrovně

Základním bodem konsensu by měla být snaha o uklidnění rozdrobené společnosti. Pokud má být nastolen aspoň minimální hospodářský růst provázaný s růstem životní úrovně, musí stoupnout daně, nebo státní dluh. Pokud se hledání kompromisu nebude týkat těchto témat, pak ke zlepšení nálady ve společnosti nemůže dojít.

Uhranuti bezvýznamnostmi

V této chvíli působí dost mimo realitu úvahy, že základním tématem má být zákon o úřednících. To lidem životní úroveň nezvedne. A většina společnosti to brzy pochopí. Pochopí, že jde o zástupný a z pohledu jejich životů bezvýznamný cíl. Pokud nebude mít přímo škodlivý účinek v podobě větší arogance úředníků a nižší míry demokracie. Teď to vypadá, jakoby všichni ztratili schopnost identifikovat zásadní problém společnosti a navrhnout účinné řešení. Zatím se zdá, že budeme svědky toho, kdy se marginálie prezentují jako klíčové záležitosti. Až to většině lidí dojde, budou ještě naštvanější.