Slast z moci

Právě vrcholí další kolo bitvy, kdo bude mít v naší zemi moc, zda nikým nevolené skupiny uvnitř represivních složek, nebo lidmi volení politici. 

Vlastně nejde vůbec o nic nového a stojí za to zapátrat v paměti a zkusit si některé momenty z historie připomenout. Omlouvám se za zjednodušení a případné drobné nepřesnosti ve výčtu událostí minulých.

Mouřenín a vládci

Mainstreamová média převzala základ propagandy minulého režimu, tedy, že v době socialistické republiky vládla u nás Komunistická strana. V reálu byla Komunistická strana  v roli užitečného mouřenína a dělala křoví skutečným držitelům moci. Tím byly skupiny na klíčových místech represivního aparátu.

Likvidace

Vlastě to začalo po druhé světové válce, kdy sovětská tajná policie postupně začala ovládat klíčové části Československého bezpečnostního aparátu. Jan Masaryk po návratu ze Sovětského svazu glosoval, že tam jel jako svobodný politik a zpátky přijel jako Stalinův pohůnek. Jan Masaryk byl osobností a pohůnkem nebyl, tak ho zlikvidovali. Lhostejno, zda ho z okna vyhodila ruka přičinlivého českého tajného policisty, nebo se rozhodl Jan Masaryk vyskočit pod sílícím nátlakem Moskvou řízeného represivního aparátu.

Vláda represe

Pak to šlo rychle. Milada Horáková a další nekomunističtí politici, následovali vysocí komunističtí politici Slánský a spol. Ostatní soudruzi už se jen třásli strachy, zmítali v depresích a útěchu hledali v alkoholu, jako třeba Klement Gottwald. Bylo jasné, kdo drží moc ve státě a vyšší či nižší komunisté se předháněli v servilitě. Smrt Stalina zbavila KGB přímého každodenního dohledu nad českými represivními složkami, což posléze vyústilo ve snahu o osamostatnění politiků. To bylo rázně ukončeno přímou vojenskou invazí a hlavně nastolením opětovné vlády represivních složek.

StB a prokuratura

V sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech byli v ČSSR nejmocnější dva lidé. Prvním byl šéf StB a druhý byl generální prokurátor. Okolí tehdejších prezidentů Svobody a Husáka vzpomíná, že pokud tito někomu chtěli něco říci neoficiálního, tedy nějaký svůj skutečný názor, pak tak činili šeptem za hlasitě zapnutého rádia či později TV. Ostatně i vlastní začátek událostí z listopadu 1989 byl součástí plánu represivního aparátu jak si zachovat vlastní moc i po té co Michail Gorbačov dal svým provinciím právo si vybrat svůj další osud.

Šok z vypuštěného džina

Schopnosti skupin uvnitř tehdejšího represivního aparátu sice dokázaly spustit síly v celé společnosti, ale ty byly tak mohutné a živelné, že se zcela vymkly kontrole. Podobně jako tsunami se vzedmuté emoce lidí převalily i přes represivní složky. Ty byly na čas v šoku a pochroumány. Ne však na dlouho. Postupně začaly vznikat skupiny těch, co chtěli moc zpět do svých rukou a začali hledat spřízněné politiky.

Nové námluvy

První vlaštovky na sebe nedaly dlouho čekat. Použití represe v politice se projevilo třeba vězněním poslance Sládka při volbě prezidenta Havla. Už tehdy mělo být jasné, že námluvy mezi vybranými členy represivních složek a některými politiky začínají. Konečným výsledkem pak má být podrobení politiků úzké skupině jedinců, kteří ovládnou klíčové pozice v represivním aparátu. Tedy obnova předlistopadového modelu vládnutí.

Otevřená náruč

Akcelerace nastala za ministra vnitra Stanislava Grosse. Ten se nechal očarovat kouzlem moci represivního aparátu a jeho použitím v politice. Tak tehdy před volbami letěla zatýkat Marka Dalíka policejní helikoptéra. Ve věznici skončil Kladenský primátor Volf. Propukla řada policejně mediálních afér v podnikatelské sféře, za všechny vzpomeňme zakuklence obsazující IPB. Nutno říci, že významné části veřejnosti se to líbilo, neboť v té době vrcholily přesuny ohromného majetku a běžný občan byl frustrován pohledem na pár vyvolených, co se ze dne na den dostali k pohádkovému státnímu majetku.

Přituhuje

Dalším krokem posílení moci represivního aparátu bylo přímé ovlivnění voleb přes Kubiceho zprávu - tedy útok na premiéra. Tehdy vedení ÚOOZ ve spolupráci s některými politiky z ODS připravilo „mediální“ bombu. Neměli ještě dokonalý systém jako dnes. Do komplotu nebyli zapojeni státní zástupci. Pokud by byli, tak by vše vypadalo ještě mnohem dramatičtěji. Pokud by už tehdy věc řídili vybraní jedinci z prokuratury, pak by došlo i k razii na Úřadu vlády. Díky tomu, že šlo o izolovanou akci několika policistů a politiků, šlo vlastně jen o mediální drama, které však výsledky voleb změnilo.

Mouřenín Kubice

Jeden z aktérů, Ivan Langer si byl vědom nebezpečnosti policejního angažmá v politice. Sám z blízka sledoval jakou to má sílu. On se nechtěl o moc dělit s policisty a už vůbec nechtěl riskovat, že mu někdo udělá totéž, co on udělal Paroubkovi. Snažil se proto dostat nebezpečné složky pod kontrolu. Částečně se mu to i podařilo, vypuzením Kubiceho a jeho nejbližších.

Nástup intrikána

Slabá Nečasova vláda však přinesla zcela novou kvalitu v boji o moc. Ministrem vnitra se stal Kubice. Symbol zneužití policie v politice. Ministrem spravedlnosti se stal Pospíšil. Bezskrupulózní intrikán toužící po moci, kterou chtěl získat prostřednictvím podobně mocichtivých vybraných státních zástupců. Především se svojí poradkyní Lenkou Bradáčovou. Pospíšil měl dva cíle. Zbavit ODS nálepky strany prolezlé korupcí a klientelizmem a v čele ODS následně vystřídat nevýrazného Nečase.

Odvést pozornost

ODS byla mezi většinou lidí zcela zdiskreditovaná desítkami skandálů a tak bylo potřeba odvést pozornost ke konkurenční ČSSD. Tak dostali vyvolení státní zástupci zadání vytvořit nějakou mediálně skutečně výživnou akci, která ukáže, že nejzkorumpovanější není ODS, ale ČSSD. Lenka Bradáčová k tomu použila zcela nový model. Státní zástupce osloví své osobní kamarády u police, vybere si soudce, co nekladou odpor a použije prostředky na politiky, které se dosud používaly vlastně jen na nejbrutálnější trestnou činnost charakteru únosů, obchodu s bílým masem, pašování drog , samozřejmě včetně úpravy důkazů , zastrašování atp.

Nejdřív Rath a pak Nečas

Jejím modelem se záhy inspirovali další státní zástupci a vybraní policisté. Výsledkem byla nejprve má spektakulární likvidace za pomoci zakuklenců, vrtulníků, obsazení Sněmovny samopalníky. Za pár měsíců pak následoval pád Nečasovy vlády s obsazením Úřadu vlády a se zatčením několika poslanců. Pospíšilovi jeho plán nevyšel. Bouře, kterou vyvolal, byla příliš silná a smetla ODS. Musel nejprve dezertovat do TOP 09 a nyní si líže rány v Bruselu. Zatímco Lence Bradáčové vše vyšlo dokonale. Nebyla by to ona, kdyby se spokojila jen s povýšením a s mravenčí prací pro stát.

Centrum moci

Vidina být fakticky nejmocnějším a nikým neodvolatelným člověkem v zemi je velmi lákavá. Dá se realizovat snadno. Stačí být na vrcholném postu na státním zastupitelství a mít několik oddaných a ke všemu svolných policistů na správných místech. Pak je možné takřka kohokoli zastrašit, ovlivnit, nebo zlikvidovat, buď přímým zásahem represivního aparátu, nebo prostřednictvím spřízněných novinářů. Samozřejmě zcela optimální by bylo ještě upravit strukturu Státního zastupitelství tak, aby zde byla vytvořena neodvolatelná pozice s celorepublikovou působností, která umožní si libovolně vybírat cíle.

Nová StB

Je zbytečné ztrácet čas a energii takovými bezvýznamnostmi jakými jsou vraždy, terorismus, drogy, únosy, vydírání. Je potřeba vytvořit útvar jakým byla Stb a prokuratura dohromady. Tedy složku, která se zabývá  jen politiky a byznysmeny. Tedy tím, kde je moc a peníze. Prostřednictvím takového útvaru se opět ovládne celá naše zem.  Otázkou je jen, zda Andrej Babiš je aktivním spolutvůrcem plánu, nebo jen užitečným idiotem, nebo je dokonce v pozici ovládané osoby. Také otázkou je, kam až to dojde. Třeba zda budou noví Janové Masarykové, nebo se to podaří zastavit a moc vrátit do rukou námi všemi zvolenými politiky. Nyní se tedy vede střet o zbytky svobodné demokracie, která nám po listopadu 89 ještě zbyla.